Sjezd českých historiků umění

Každé tři roky UHS organizuje Sjezd českých historiků umění, odbornou konferenci zaměřenou vždy na nějaké konkrétní téma, sledované z různých úhlů v několika dílčích sekcích. Výstupem ze sjezdu je sborník příspěvků, které zde zazněly. Další tradiční součástí sjezdu je přednáška nějaké významné, většinou zahraniční autority oboru. Sjezdy bývají doprovázeny dalším programem, jako jsou exkurze, drobné výstavy či společenský večer. Jejich obsahovou náplň vždy garantuje sjezdový výbor, tvořený významnými osobnostmi oboru a vedoucími sekcí.

6. sjezd historiků umění


VI. sjezd historiků umění – Call for Papers

Tvůrce jako předmět dějin umění. Pozice autora po jeho „smrti“

Praha, Uměleckoprůmyslové museum, Praha, 20.–21. září 2018

Dějiny umění jsou primárně dějinami uměleckých děl. Od Vasariho až po modernu byl při výkladu důraz kladen na tvůrce a jeho výjimečnost, což bylo spojeno s pojmy jako talent, genialita či inspirace. Když Roland Barthes formuloval před padesáti lety tezi o „smrti autora“, označil jej za modernistický mýtus. Problematiku pojmu a pozice autora v evropské kultuře posléze analyzoval Michel Foucault. Tak se otevřelo velké téma nastupující postmoderny, jež podporovala či podporuje výklad uměleckého díla jako sociálního konstruktu.

Teze otevírá řadu otázek, které se v rozpětí od starého umění po současnost týkají autora a autorství, jeho sociální, uměleckohistorické, uměleckotržní (či jiné) funkce a povahy, fenoménu „rozptýleného autora“, kolektivního díla, apropriace, sociálních aspektů existence umělce, dějin sdružování (skupiny, spolky, cechy) apod. Od publikování Barthesovy teze uplynulo půlstoletí, a tedy se nabízí ji i Foucaultovy analýzy na téma autora reflektovat z uměleckohistorického pohledu, případně modifikovat či revidovat, stejně jako provést kritickou analýzu teze o „smrti autora“ v její historii. Z naznačených hledisek byly k tématu formulovány jednotlivé tematické okruhy v pěti sekcích sjezdu.

Návrhy svých příspěvků zasílejte spolu se stručnou anotací (max. 1 800 znaků), názvem příspěvku a názvem sekce, do které příspěvek přihlašujete. A to nejpozději do 30. března 2018 na adresu vybor@dejinyumeni.cz nebo poštou na adresu Uměleckohistorická společnost, Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., Husova 4, 110 00 Praha 1. Návrh je možno zaslat současně i přímo na adresu garanta sekce, do níž je podáván.

1. Apologie autora

garanti: Petr Jindra – Radim Vondráček
kontakt: jindra@zpc-galerie.cz; vondracek@upm.cz
forma: konferenční (moderovaný sled příspěvků)

V roce 1968 formuloval Roland Barthes, na základě východiska z klasické románové literatury, tezi o „smrti autora“. V absolutní pozici autora rozpoznal teologický argument „autora-Boha“, tvůrce a poskytovatele smyslu a řádu. Tuto ideu nahradil subjektem, který vykonává „psaní“ – autonomní aktivitu zbavenou povinnosti garanta smyslu. To má svůj důsledek: „odmítnout ustanovit smysl znamená […] odmítnout Boha a jeho hypostaze, rozum, vědu a zákon.“ Zdroj jednoty díla, tedy to, co na každý smysl v silném významu poukazuje, je přenesen na čtenáře-recipienta. Jednotu nezjednává textu jeho původ, nýbrž určení, „které však již nemůže být osobní“. „Čtenář je […] prostorem, do kterého se zapisují […] všechny citace, z nichž je psaní vytvořeno.“ „Zrození čtenáře musí být zaplaceno smrtí Autora.“ O rok později přednesl Michel Foucault na zasedání Francouzské filozofické společnosti úvahu na téma Co je to autor? Rozmanité aspekty problému formuloval v době přinášející intelektuální a morální revizi pojmu, kterou doprovázela atmosféra entuziasmu spojeného s dekonstrukcí „iluzorní“ společenské a historické veličiny autora-tvůrce a vyretušováním jeho morální aury. Způsob, jakým Foucault tezi rozpracoval (rovněž především pro oblast literatury), mu umožnil reflektovat problematičnost tradiční „instance“ autora, analyzovat v proměnlivých historických a společenských úlohách funkci autora a věnovat pozornost pojmům, které „jsou dnes určeny k tomu, aby nahradily privilegium autora“.

Barthesova a Foucaultova studie otevřely v posledním půlstoletí bohatou teoretickou diskusi, jež se dotýká celé oblasti umění. Pojmy mizení, retušování či smrti autora, respektive vůbec otázka autora představují nové pole pro zkoumání identity a role umělce, a tím i povahy umělecké tvorby a její společenské pozice v historických kulturních kontextech. Stimulují ale i řadu otázek metodologických.

Sekce je určena příspěvkům z oboru dějin umění včetně historiografie a metodologie, estetiky a filozofie, které se pojem autora snaží při kritickém vyrovnání s jeho „dekonstrukcí“ z různých hledisek rehabilitovat.  Jakého „autora“ se týká „smrt autora“? Je teoreticky konstruovaný a dekonstruovaný „autor“ týž, o jakém mluví např. texty umělců, kteří autorství zakoušejí empiricky? Zůstává nějaký přehlédnutý či potlačený obsah pojmu „autora“, který postulovaná smrt nezasahuje? Uvolnilo zmizení autora nějaký přehlížený prostor, který zůstal nezaplněn? Kdo je a jaký je autor po „smrti autora“? Existují autorské obsahy a úlohy, jichž se nemůže ujmout diskurz, nýbrž pouze autorský subjekt? Nabízí „smrt autora“ možnost jeho nového zrození?

2. Má každé umělecké dílo svého autora?

garanti: Michaela Ottová – Marcel Fišer
kontakt: marcelfiser@gmail.com; michaela.ottova@gmail.com
forma: konferenční (moderovaný sled příspěvků)

Představa, že každé dílo má svého individuálního autora, je v dějinách umění posledních desetiletí narušována přemýšlením o tvůrci rozptýleném mezi několik osob v rámci dílenské praxe i mimo ni, a to s ohledem na rozšířené pojetí kategorie stylu, který mohl být užíván a vnímán i mimo intence ryze umělecké. V tomto kritickém pojetí autora a autorství hraje významnou roli výzkum organizace sochařské i malířské dílny (od středověku po 19. století), role vzorníků, grafických listů, dílenských modelů či jiných, např. cechovních determinant. Do uvažování o možnostech identifikace osobního stylu vstupují také lokálně či dílensky etablované výtvarné tradice na úrovni úspěšné, dobře obchodovatelné značky. Rozptýlený autor zahrnuje v některých pojetích i subjekty, které nepatří k dílně a na tvorbě se podílejí koncepčně (objednavatel, konceptor), nebo i publikum, jehož potřeby a očekávání se při tvorbě zohledňují. Díky tomu je teoreticky možná i tzv. promiskuita stylu, který za určitých okolností zohledňoval nejen zvolený žánr, námět či funkční typ, ale i další záměry jiných subjektů (např. objednavatelskou deklaraci politické či konfesní příslušnosti).

Úsilí o připsání jednotlivých děl konkrétním autorům, případně bezejmenným mistrům tak postupně ustupuje ve prospěch bohatší a strukturovanější představy o fungování výtvarné produkce. Naproti tomu tradiční otázky autorského stylu a s nimi související znalecké metody si nadále udržují svou pozici. Zdá se, že zejména pro trh s uměleckými díly je spojení díla s významným autorem stále klíčové a něco podobného platí i pro muzea umění a jejich akviziční strategie.

Jak můžeme tento rozpor vysvětlit, případně jak lze tato protichůdná uvažování sblížit? Odpoutávají se dějiny umění od potřeb muzeí a uměleckého trhu? Jaké jsou motivace interpretů pouštějících se do rozlišování jednotlivých „rukou“ v rámci dílenské či stylově spřízněné tvorby? Neztrácí se z hlediska konceptu rozšířeného či rozptýleného autorství unikátnost uměleckého výkonu a ohled na výtvarnou jedinečnost a kvalitu? Lze se s problematikou kolektivního či anonymního autora setkat i v umění posledních dvou století, která autorství vnímají jako klíčový atribut uměleckého díla? Tyto a podobné otázky si klade navrhovaná sekce, rozkročená napříč různými stylovými epochami i dějinami umění 20. století. V sekci budou vítány teoretičtěji laděné příspěvky jdoucí nad rámec případových studií ze sféry sledovaných fenoménů.

3. Umělec i umělecké dílo: „spoluautorství“ scény

garanti: Roman Prahl – Jana Zapletalová
kontakt: roman.prahl@ff.cuni.cz; j.zapletalova@upol.cz
forma: konferenční (moderovaný sled příspěvků)

Tato sekce sjezdu se týká otázky „image“ (profilu, statutu) umělce, případně uměleckého díla, tedy jakési etablované „tváře“ umělce či díla, jejímž „spoluautorem“ je více či méně prostředí.

Zatímco ostatní sekce pojednávají téma převážně v úzkém vztahu autor-dílo, cílem této sekce je otevřít otázku, nakolik se na image/profilu umělce a uměleckého díla podílí užší i širší prostředí umělecké scény. V tomto smyslu se jak umělec, tak umělecké dílo, mohou stát na sobě nezávislými veličinami.

Nakolik spoluvytvářejí profil autora jeho další aktivity mimo vlastní výtvarnou tvorbu (role učitele, literáta, kritika umění, historika umění, hudebníka, apod.)? Nakolik se na profilu autora a uměleckého díla podílí trh uměním (patroni, mecenáši, sběratelé soukromí i institucionální, galeristé nebo agenti a jiní prostředníci), osobní narativy umělců, dobová kritika umění a historiografie umění, tedy vlastní zájmy všech jmenovaných?

Tyto a podobné otázky, jež generuje užší prostředí umělecké scény, otevírají mimo jiné problematiku instrumentalizace uměleckého díla i autora jinými subjekty a účely. Image může být budován druhotným použitím díla, dokonce i mimo autorovu intenci. K tomu přispívá jeho druhotná instrumentalizace různého druhu, kde souvislost s autorem může ustupovat do pozadí. Funguje tak například jako školní pomůcka, součást reklamy jiného produktu nebo jako „ideologická zbraň“, jestliže nějakými svými vlastnostmi vyhovuje využití v širším prostředí. Image může být spoluvytvářen také polemikou vůči umělci či dílu.

Image/status určitého umělce je v jeho vlastní době i v historické perspektivě proměnlivý; totéž se týká konkrétního uměleckého díla. Uvedené „okolnosti“ jsou v některých případech známé a v jiných málo prozkoumané. Jde o problematiku, kterou lze dobře uchopit zejména na soudobé umělecké scéně, ale týká se podstatně novodobého umělectví a tvořivosti a zasahuje značně i do starších období, podstatně až do raného novověku.

Případové studie nejsou vyloučeny, pro jednání se však hodí příspěvky s možností určitého stupně zobecnění jejich závěrů.

4. Od apropriace k interpiktorialitě

garanti: Lubomír Konečný – Tereza Johanidesová
kontakt: konecny@udu.cas.cz; tereza.johanidesova@gmail.com
forma: konferenční (moderovaný sled příspěvků)

Odvrat od autorského subjektu s sebou vnesl do dějin umění emancipaci samotného díla a jeho recipienta, v důsledku čehož získaly na významu také meziobrazové vztahy, nesené nově na vlně intertextuality, v níž hlavní roli hraje komunikace mezi díly navzájem a jejich odkazování na sebe. Tato ztráta autorské aury ve prospěch komunikačního modelu souvisela jak s tezí o tom, že významy nejsou do díla vloženy autorem, nýbrž ex post konstruovány v procesu interpretace, ale také obecně s technologickým rozvojem, který se mimo jiné projevil nebývalou dostupností reprodukcí a jejich využití. Takové dění legitimizovalo kategorie, jež do té doby, vztaženy k pojmům jako autorská originalita, invence či kreativita, zákonitě nesly spíše negativní konotace. Zcela nově tak byla zhodnocena role kopie a v uměleckém prostředí se začalo stále více hovořit o citaci, parafrázi či výpůjčce. Z okruhu těchto termínů se navýsost důležitým pro dějiny umění stala od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let apropriace, která se na umělecké scéně a v textech teoretiků umění etablovala jako vědomý akt přisvojení uměleckých prostředků či jakýchkoliv jiných existujících objektů za účelem vytvoření nového uměleckého díla, jehož význam se, na rozdíl od významu původního, později apropriovaného objektu, výrazným způsobem posouvá a mění.

Zdá se, že od té doby neztratila apropriace nic ze své aktuálnosti, naopak se stala legitimním tvůrčím přístupem, uplatňovaným ve výtvarné tvorbě, reklamě, filmu, literatuře či hudbě. Zároveň nezůstala jen označením pro postmoderní uměleckou strategii, ale prosadila se jako kritický pojem uměleckohistorické vědy, užívaný pozvolna také historiky staršího umění, a to pro výstižnější objasnění uměleckých vztahů, které byly dosud a poněkud zjednodušeně zahaleny pod rouškou vlivu, tradice apod.

Náplní sekce tedy bude zhodnocení nového typu vazeb a referencí v prostředí vizuální kultury, které s sebou zpochybnění role autorského subjektu přineslo. Jsou termíny jako apropriace, intertextualita natolik univerzální, že je lze bez problémů aplikovat napříč všemi obdobími a na všechny umělecké druhy? Nakolik se stal z intertextuality odvozený pojem interpiktoriality v uměleckohistorických výkladech nosný a jaká jsou jeho úskalí? Co vše lze a za jakých podmínek apropriovat? Jaké typy apropriací můžeme v aplikaci na vizuální materiál definovat (symbolická apropriace, apropriace stylu, kulturní apropriace, …) a jak si stojí vůči těmto termínům pojmy jako například imitace, emulace, parafráze či subverze?

5. Falzum, fikce, mystifikace, aneb Žert, satira, ironie a hlubší význam

garant: Vít Vlnas – Blanka Kubíková
kontakt: vitvlnas@email.cz; kubikova@ngprague.cz
forma: konferenční (moderovaný sled příspěvků)

Narace o slavných padělatelích mají pro širokou veřejnost stejnou přitažlivost jako historie o slavných umělcích. Netřeba přitom sestupovat v čase ke klasikům typu Malskata, Dosseny či van Meegerena. Před několika lety se hvězdou na poli vizuálního umění stal německý padělatel Wolfgang Beltracchi, který nejen zastínil médii hýčkané „skutečné“ umělce, ale získal si i renomé nejvíce vystavovaného žijícího tvůrce. Tvůrce, jehož navíc provázejí sympatie veřejnosti, neboť charismatický falzifikátor opět jednou zesměšnil bohaté snoby i s jejich arogantními odbornými poradci. Cílené vytváření děl záměrně vydávaných za práce jiných tvůrců má mnoho podnětů, z nichž snaha vyniknout či zbohatnout nemusí být hlavní, a už vůbec ne jediná. Obdobně cíleně a s ohledem na společenskou poptávku jsou konstruována nejen díla, ale i jejich tvůrci – tak se na základě špatně přečtených nápisů, nejasných pramenů i očividných podvodů rodí údajní protagonisté národních škol minulosti (u nás Tomáš z Mutiny, Zbyšek z Trotiny aj.). K tomu přistupují umělci „skutečně“ velicí, kteří si sami pohrávají s minulými velikány: tak Michelangelo padělá antickou sochu a Bernini „rekonstruuje“ klasické skulptury natolik svévolně, že z nich vytváří nové pastiše, námětově i stylově odlišné od originálů. Mnozí padělatelé přitom aktivně napomáhají vlastnímu odhalení, jež jim přináší slávu, a mystifikátoři nezřídka prahnou po demystifikaci…

Lze rozdíl mezi originálem a falzem zúžit na strukturální rozpor mezi tím, co je a co není součástí „světa umění“ ve smyslu klasické definice A. C. Danta? Existuje v dějinách umění „zbožná lež“, například tam, kde konstrukce a následná dekonstrukce fiktivního díla či tvůrce objektivně přispějí k precizování metod oboru? Je možné na mystifikační praktiky aplikovat exaktní nástroje interpretace, nebo jsme spíše v oblasti teorie her a záměny významů? Znamená vpád přírodovědeckých analýz a „tvrdých dat“ do hájemství stylového rozboru definitivní smrt padělků přinejmenším starého umění? Jak se má s falzy a jim příbuznými objekty nakládat z kurátorského hlediska? Izolovat a navždy skrýt, nebo naopak prezentovat jako memento a doklad doby?

 

Aktuality