Stanovisko UHS k problematice falz a jejich legitimizace muzei umění (15. 2. 2012)

Otevřené stanovisko Uměleckohistorické společnosti k textům Josefa Záruby-Pfeffermanna v MF DNES a k problematice falz a jejich legitimizace muzei umění<p>Na Uměleckohistorickou společnost se obrátil pan Andreas Pieralli, který se v roce 2012 podílel na organizaci výstavy kreseb Francise Bacona v pražské galerii GATE (součást Galerie Středočeského kraje). Pan Pieralli se cítí poškozen texty historika umění Josefa Záruby-Pfeffermanna, který v nich napadl autentičnost těchto kreseb, a požaduje po UHS odborné stanovisko jako podklad pro svou stížnost na Komisi pro etiku při Syndikátu novinářů ČR. Po důkladném posouzení dospěl výbor UHS k závěru, že články Josefa Záruby-Pfeffermanna spojující žánr investigativní žurnalistiky s přístupem historika umění nevykazují žádná zjevná pochybení vůči novinářské etice. UHS nechce a nemůže být arbitrem v tomto konkrétním sporu. Přesto si uvědomuje závažnost problematiky uměleckých falz a jejich prezentování v muzeích umění, o niž v celém sporu jde. V uplynulých několika letech se totiž i v České republice objevily podobné případy, spojené se jmény světově proslulých umělců, které vzbudily vážná podezření a poškodily pověst muzeí umění i celého oboru.

UHS proto využívá tohoto podnětu k tomu, aby se k cele problematice vyjádřila formou otevřeného stanoviska. Úvodem je třeba konstatovat obecně známou skutečnost: produkce a prodej vysoce profesionálních falz je záležitost spojena s mezinárodním organizovaným zločinem. Tyto skupiny se samozřejmě snaží nejrůznějšími prostředky podpořit zdání autenticity padělaných děl, mj. i zařazováním do odborných publikací a výstav v muzeích uměni. Podezření stran pravosti vystavených del se objevilo v roce 2011 u výstavy ruské avantgardní malířky Natalie Gončarovové v Alšově jihočeské galerii v Hluboké n./V. Dle tiskové zprávy AJG byla autentičnost exponátu garantována jmeny znalců Jeana Chauvelina, Denise Bazetouxové a Anthony Partona. Při tom jen měsíc před zahájením této výstavy uspořádala Tret'jakovská státní galerie v Moskvě tiskovou konferenci za přítomnosti ředitelky, kde všichni tři byli výslovně označeni jako součást organizované skupiny mezinárodního zločinu působící ve Švýcarsku a ve Francii. Tisková konference byla podnícena vydáním dvou rozsáhlých monografii Natalie Gončarovové od Bazetouxove a Partona, v nichž podle ruských odborníků představuje až sedmdesát procent reprodukovaných obrazů padělky. Výstavu na Hluboké začala šetřit policie, která vsak nepodnikla nezbytné kroky k ověření pravosti, zejména nezadala odborné technologické expertízy. Po skončení výstavy byl soubor vrácen do zahraničí a celý případ vyzněl do ztracena.

Zcela jinak postupovala policie italská, když v roce 2010 na výstavě v Palestrině zabavila 22 podezřelých obrazů Amedea Modiglianiho. Dvouleté vyšetřování vedlo letos v lednu k zatčení organizátora výstavy Christiana Parisota, ředitele Modigliani Institut Archives Legales Paris-Rome, a jeho obvinění z falšování Modiglianiho prací a z produkce velkého množství falešných certifikátů autenticity. Tento případ se dotýká i českého prostředí, neboť stejná organizace se podílela na Modiglianiho výstavě v Obecním domě v Praze v roce 2010, kde se také už v průběhu výstavy u velké části děl objevily vážné pochyby o jejich autenticitě. Byli si jich nakonec vědomi i samotní organizátoři, jak dokládá alibistická a značně neprofesionální poznámka ve výstavním katalogu: „Galerie Vernon vycházela při přípravě výstavy Amedeo Modigliani a tohoto katalogu z informací ohledně původu a pravosti uměleckých děl prezentovaných v rámci výstavy a publikovaných v tomto katalogu, které ji byly poskytnuty ze strany zapůjčovatelů těchto uměleckých děl." Mimochodem za výstavou stáli stejní lidé jako u Baconovy výstavy: hlavní organizátorkou byla Monika Burian Jourdan z Galerie Vernon, autorsky se na ní podílela i současná ředitelka GASKu Jana Šorfová, která do katalogu přispěla statí „Modigliani a Kupka a počátky abstraktního umění". Také v zahraničí proběhla celá řada podobně problematických výstav. Jejich autoři spoléhají na to, že prokázání falz je velmi náročné a sebevážnější podezření není možno definitivně potvrdit bez provedení drahých a časově náročných technických průzkumů a chemických analýz barev. Jinými slovy jde o pracnou, dlouhodobou a nejistou záležitost, kterou může uskutečnit pouze policie.

Historici umění, kteří se s takovýmito očividnými podvody setkají, pak mají jen dvě možnosti: bud‘ rezignovat a mlčky přihlížet, nebo nanejvýš obtížně hledat argumenty a podklady k dílům většinou zahraničních autorů, kde navíc musí čelit propracovaným příběhům, jež mají díla legitimizovat. Při tom se vystavují nebezpečí soudního popotahování a nařčení z pomluv. Následná medializace těchto kauz pak samozřejmě poškozuje veřejný obraz muzea jako odborné autority a zprostředkovatele autentických historických artefaktu. Z výše uvedených důvodů se domníváme, že v každém případě, kdy se vynoří pochyby o původu či originalitě zapůjčených uměleckých děl, je jediným možným a správným přístupem muzea výstavu odmítnout a díla nevystavit, neboť stoprocentní ověření autenticity překračuje zejména u menších institucí jejich možnosti. V opačném případě se muzeum vystavuje podezření, že legitimizuje falza a nevědomky se tak podílí na závažné trestné činnosti. Obáváme se, že ve všech výše zmíněných případech k onomu překročení etických mezí našeho oboru opravdu došlo.

Aktuality